Vydejte se po stopách šlechtických rodů – Rožmberků, Pernštejnů, Lucemburků, Valdštejnů a dalších

V erbu tří vrchních pruhů pánů z Kunštátu

Jeden z nejvýznamnějších a nejmocnějších moravských panských rodů s erbem tří vrchních černých pruhů ve stříbrném poli vstupuje na dějinnou scénu 26. srpna 1222, kdy se v pramenech prvně uvádí praotec rodu Gerhard ze Zbraslavi, jehož čtyři synové zastávali důležité moravské zemské úřady a kromě toho byli i významnými lokátory a fundátory. Nejmladší z nich, Kuna I. z Kunštátu, se po roce 1250 věnoval kolonizaci oblasti dnešního Kunštátska a v jeho centru vybudoval i vlastní reprezentativní sídlo – hrad Kunštát.

V průběhu 14. století se rod pánů z Kunštátu nebývale rozvětvil a znásobil svůj pozemkový majetek i politickou moc. Členové rodu zastávali vysoké dvorské funkce a úřady jak na českém královském dvoře, tak v Markrabství moravském. Zmnohonásobení rodového majetku později významně napomohlo posunu Jiřího z Kunštátu a Poděbrad do čela české kališnické šlechty, což ho v kombinaci s jeho mimořádnou intelektuální a politickou jasnozřivostí přivedlo v roce 1458 až na český královský trůn.

Do 17. století přežila z kdysi velmi rozvětveného rodu pánů z Kunštátu jediná rodová linie, a to potomci krále Jiřího, minsterbersko-olešničtí Poděbradové. Poslední z nich, Alžběta Marie Minsterbersko-Olešnická, jediný potomek knížete Karla Fridricha a dědička olešnického knížectví, zesnula 17. března 1686. Alžběta Marie byla poslední svého rodu, v žilách hrabat ze Šternberka však kunštátsko-poděbradská krev koluje dodnes.
 

Jihočeské impérium Rožmberků

Čtyři století vévodili jižním Čechám Rožmberkové, panský rod pětilisté růže z rozrodu Vítkovců. Stihli vystavět či obnovit více než desítku hradů i klášterů. Byli jedním z nejmocnějších českých rodů a ovlivnili tak chod národních dějin. Legenda praví, že Vítek z Prčice v roce 1194 rozdělil panství mezi svých pět synů. Všech pět rodů pak používalo ve svých erbech znak pětilisté růže, každý rod jinak barevný. První, kdo užíval predikát z Rožmberka, byl Vok I., který nechal vystavět hrad Rožmberk. V roce 1255 získal Voki I. důležité postavení na královském dvoře a příslušníci rodu kolonizovali území jižních Čech a zaujali ve své době mimořádné politické postavení. Na samém počátku 14. století, za vlády Jindřicha I., se hlavním sídlem rodu stal Český Krumlov. Tehdejší hrad zdědili po svých příbuzných, pánech z Krumlova, kteří v roce 1302 vymřeli. Rožmberkové hrad zrekonstruovali a přestavěli na dostatečně reprezentativní sídlo. Dokonce i zámečtí medvědi mají spojitost s Rožmberky – chovají se zde už od 16. století. Rožmberkové tím chtěli dokládat svoji příbuznost s italským rodem Orsini.

A jaké významné členy rodu nám předkládá historie? Tak například Oldřicha II., který převzal velký rodový majetek již v 15letech. Za husitských válek se přiklonil na katolickou Zikmundovu stranu a "sháněl" majetky, kde to bylo jen trochu možné. Uměl obratně využívat nepokojů v českých zemích a neváhal ani padělat královské listiny...

Předposledním vladařem Rožmberků byl Vilém, milovník umění, architektury a hudby. Během svého působení nechal přestavět hrad Český Krumlov i Třeboň a pustil se také do novostaveb. V 70. letech 16. století se Vilém stal dvakrát kandidátem na polský královský trůn, avšak své kandidatury se vzdal a spokojil se s úřadem nejvyššího purkrabího a českého místokrále. Za své zásluhy byl oceněn Řádem zlatého rouna. Velmi dbal také o hospodářský rozvoj svého panství, kde se opíral o svého regenta Jakuba Krčína z Jelčan. Kromě rybníků na Třeboňsku budoval zemědělské dvory a ovčíny, vrchnostenské pivovary, panské mlýny, stříbrné doly či sklářské hutě. Nedaleko Netolic postavil po vzoru italské vily své letní sídlo Kratochvíle. Na jeho dvoře působila celá řada hudebníků, skladatelů, malířů i méně seriózních alchymistů jako českokrumlovský Antonín Michael z Ebbersbachu nebo Edward Kelley či John Dee, kteří působili na Třeboni. Vilém zemřel v roce 1592 v Praze a byl pohřben v kostele svatého Víta v Českém Krumlově. Svému mladšímu bratru Petru Vokovi odkázal rožmberské dominium, které však Petr během své vlády výrazně zadlužil.
 

Pernštejnové – vládci se zubří hlavou

Rod Pernštejnů, který byl ve své době nejméně stejně tak bohatý a vlivný jako jihočeští páni z Rožmberka, nosil ve svém erbu zubří hlavu. Zdobila nejen rodový erb, ale objevovala se často jako součást výzdoby interiérů na nábytku, pohárech či zdobila pernštejnská sídla v detailech architektonických prvků. Pověst praví, že zubra zkrotil (a posléze mu uťal hlavu jednou ranou) uhlíř Vaněk, který tento bodrý kousek předvedl před králem. Ten mu za jeho udatnost daroval právo užívat jako rodový erb zubří hlavu. Prvním sídlem Pernštejnů byl mohutný hrad Zubštejn nedaleko Bystřice nad Pernštejnem.

Pernštejnové zastávali nejvyšší pozice u královského dvora – například v době vlády Jiřího z Poděbrad. Vratislav z Pernštejna byl později celoživotním přítelem a rádcem císaře Maxmiliána II. Majetky zejména na Moravě, ale i v Čechách se zvětšovaly. Již v polovině 13. stol. si rod vybral za své hlavní sídlo hrad Pernštejn na východě Českomoravské vrchoviny. Během času se hrad proměnil v pohodlné renesanční sídlo a nakonec v zemskou barokní pevnost a dodnes je ozdobou kraje.

Nejznámější z celého rodu je Vratislav II., nadaný politik, který už v mladém věku zastával významné politické funkce a věrně sloužil svému králi Maxmiliánu Habsburskému. Toho také roku 1548 doprovázel do Španělska, kam byl v roce 1552 znovu vyslán. Tam si našel manželku, donou Marií Manrique de Lara, Španělku ze starého rodu Hurtadů de Mendoza, členku doprovodu královny Marie, Maxmiliánovy manželky. Marie se s sebou do nové vlasti přivezla vzácnou sošku Ježíše Krista, zobrazující spasitele jako dítě. Tu pak darovala kostelu Panny Marie Vítězné, kde soška vešla ve známost jako Pražské Jezulátko.
 

Královská dynastie Lucemburků

Lucemburkové jsou jednou ze čtyř královských dynastií, které se vystřídaly na českém trůnu. Vláda Lucemburků začala 7. února 1311, korunovací Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Největší panovnickou slávu si vydobyl jejich syn Karel IV. Na českém trůnu se kromě Jana a Karla IV. vystřídali ještě další dva panovníci z dynastie Lucemburků – Václav IV. a Zikmund. Celkem na českém trůnu Lucemburkové vládli 130 let.

Za vlády moravských markrabat z rodu Lucemburků (Jan, Jindřich, Jošt) zaznamenala velký rozmach také Morava. Ostrava, přesněji Moravská Ostrava v tomto období byla správním, hospodářským a obchodním centrem držav olomouckého biskupa na severovýchodě Moravy.

Největšího rozkvětu dosáhlo království české za Karla IV., za jehož vlády vrcholila těžba v jílovských dolech a vytěžilo se tu téměř jedenáct tun zlata. Z něj se nefinancovaly jen korunovace a četné vladařské cesty, ale také stavby. Bez jílovské zlaté pokladnice by se tak rychle a kvalitně nepostavil Karlův most či Nové Město pražské. Nechal opravit Pražský hrad, přebudovat katedrálu sv. Víta, dal také zhotovit Svatováclavskou korunovační korunu a nechal zbudovat mnoho nových hradů – v první řadě nedobytný Karlštejn, jako pevnosti byly postaveny hrady Kašperk a Radyně. Rád pobýval na hradě Bezděz, který si velmi oblíbil a osobně také vydal pokyn k založení Velkého rybníka (Máchova jezera). Díky nehodě, která se stala při lovu na západě země, byly objeveny teplé termální prameny. Poté, co císař neobyčejnou vodu aplikoval na svou nemocnou nohu a pocítil zlepšení, nařídil zde vybudovat město Karlovy Vary.

Po Karlovi IV. nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Václav IV., který částečně snad i kvůli příliš časnému zapojení do nejvyšší politiky, očekávání svého otce a římské říše příliš nenaplnil. V nesnadné době se věnoval často více sobě, vínu a lovu a podle Hádka nechával množící se problémy bez řešení – ať už se jednalo o papežské schizma, nespokojenost s jeho vládou v říši či intenzivní odboj české šlechty. Jen střídavě mu byli posilou bratr Zikmund a bratranec Jošt, neboť každý z nich měl svoje ambice a nezdráhal se někdy využít i Václavových chyb.
 

Gallasové a Clam-Gallasové: Noblesa severních Čech

Význačný a mocný rod Gallasů a Clam-Gallasů je dnes spojován především se severními Čechami, ale jeho vliv sahal téměř po celé tehdejší monarchii. První Gallas v Čechách byl válečník a stratég Matyáš z Gallasu (1588–1647), potomek italského rodu di Gallasso de Campo z Tridentska. Do Čech přišel během třicetileté války, jako člen nejvyššího velení se postavil do čela spiknutí proti Albrechtovi z Valdštejna a poté získal jeho majetky: Frýdlant, Liberec, Smiřice a Hořiněves.

Kristián Filip z Clam-Gallasu (1748–1805) často pobýval na libereckém zámku, který nechal moderně přestavět, nedaleko vybudoval čtvrť Kristiánov, nechal zrekonstruovat zámek Lemberk, u Hejnic založil Lázně Libverda a v pražských Košířích velkolepou romantickou zahradu s různými chrámky, pamětními kameny a jinými romantickými výtvory, zvanou Klamovka. Společně s manželkou Karolínou Josefínou Šporkovou (1752–1799) se hrabě věnoval hudbě; znali se s manžely Duškovými a díky nim se seznámili i s Wolfgangem Amadeem Mozartem, který roku 1786 koncertoval v pražském Clam-Gallasovském paláci.

Kristián Kryštof Clam-Gallas (1771–1838); stál u zrodu dnešního Národního muzea v Praze a na hradě a zámku ve Frýdlantě v roce 1801 zpřístupnil rodové muzeum; Frýdlant se tak stal nejstarším veřejnosti přístupným šlechtickým sídlem ve střední Evropě. Zajímavostí je Šámalova chata na Bedřichově v Jizerských horách, jenž bývala loveckým zámečkem posledních Clam-Gallasů.
 

Valdštejnové – lvi ve službách císařů

V průběhu roku 2020 představí Národní památkový ústav jeden z nejstarších rodů na území Čech – rod Valdštejnů. Projekt pod názvem „Valdštejnové – lvi ve službách císařů“ se soustředí zejména na příslušníky rodu, kteří v 17. až 19. století položili základ bohatého kulturního dědictví. Především jde o významná rodová sídla – zámky Mnichovo Hradiště a Duchcov, které rodina vlastnila od 17. století.

Nejznámějším Valdštejnem v historii je určitě Albrecht z Valdštejna císařský generalissimus a vévoda frýdlantský, jehož panství v severních Čechách zahrnovalo Mnichovo Hradiště, Bezděz, Hrubou skálu, zámek Lemberk, Grabštejn, Frýdlant, Sychrov a města Česká Lípa, Žitava, Hejnice, Liberec, Turnov, Valdice a Jičín, kde měl hlavní centrum svého velkého panství. Poté, co byl Albrecht z Valdštejna v Chebu v únoru 1634 zavražděn, získal frýdlantské panství jako odměnu za Valdštejnovu likvidaci hrabě Matyáš Gallas.