
Že
města a ulice mění své jména, není nic nového – a Češi si ještě navíc spoustu názvů přizpůsobili po svém. Vydejte se s
Kudy z nudy do míst, která podle jmen nepoznáte.
Někde to zařídil císař, jinde komunisti a leckde prostě lidová tvořivost.
Falknov, Baťov, Valmez, Štatl i
Staromák – všechna tahle jména mají za sebou příběhy, na které v učebnicích nenarazíte.
Vtipné i hanlivé: přezdívky a zkratky měst, ulic a náměstí

Oficiální přejmenování měst bývá složitá a vážná záležitost, ale lidová tvořivost nikdy nespí. Češi si řadu měst a míst přetvořili po svém – někdy ze škodolibosti, jindy z lásky k domovu nebo prostě proto, že je jednodušší zvolat
„Valmez!“ než
„Valašské Meziříčí!“ Podobně platí, že skuteční Jihočeši nejezdí do
Českých Budějovic, ale do
Budějc, a že když v
Brně jedete do centra, jedete prostě do
Štatlu (což v brněnském hantecu znamená „město“, významem jde ale spíš o jeho střed).
Města ale neměnila jména jen z oficiálních důvodů. Češi si totiž vlastními ústy vytvořili i celou řadu přezdívek a zkratek, které často přežily všechny formální změny. Občas vzniknou pojmy, které nakonec znají i ti, kdo město nikdy nenavštívili. Asi znáte vznešeně znějící
Hanácké Benátky alias
Litovel nebo
Hanácké Atény aneb
Kroměříž, ale víte také, že
Borohrádku se kvůli dávným rasům říká
Štěkndorf,
Dambořice kvůli ropným vrtům získaly přezdívku
Moravský Kuvajt a
Hradci Králové se zase říká
Mechov? Menší zmatek v pojmech mají obyvatelé
Vysočiny, kde koluje půvabná přezdívka
Šakalov, ale není úplně zřejmé, komu patří: v
Třebíči a
Havlíčkově Brodě platí pro
Jihlavu, ve
Velkém Meziříčí se tak říká
Žďáru nad Sázavou.
Mírák, Staromák, Václavák, Svoboďák a Stodolka

Nejde jen o města – Češi mají slabost i pro zkracování názvů ulic, náměstí a čtvrtí, hlavně ve velkých městech. Co je dlouhé, to je třeba useknout na příjemnější tvar. V
Praze je klasickým příkladem
Staromák místo
Staroměstského náměstí,
Karlák coby
Karlovo náměstí a
Mírák místo
náměstí Míru. Podobně se setkáte s
Václavákem místo
Václavského náměstí. Ani jiná města nezůstávají pozadu: v
Brně půjdete „
na Svoboďák“ (
náměstí Svobody) a
Ostraváci si zajdou „
na Stodolku“ (
Stodolní ulici).
Když mění jméno ulice
Jména ulic, nábřeží a náměstí se měnila až příliš často. Ale ať už na cedulích svítily slavné osobnosti, revoluční hrdinové nebo staré německé názvy, lidé si vždycky našli vlastní cestu – v podobě přezdívek, zkratek a lidových pojmenování. Česká krajina tak zůstává mozaikou vzpomínek, vtipu i svérázné tvořivosti. A kdo zná
Valmez, Staromák nebo
Šakalov, ten je doma – ať už má na mapě napsané cokoli.
Administrativní kroky spojené s přejmenováním ulice nejsou jednoduché, stačí jen pomyslet na výměnu veškerých dokladů i změny map. Přesto je to lákavá představa a první krok je jednodušší, než by se zdálo: často jen stačí na úřadu požádat o přejmenování. Podmínka, že ulice nebo náměstí nesmí být pojmenovány po žijící osobnosti, otvírá prostor pro
všeuměla Járu Cimrmana nebo
hrdiny Foglarových Rychlých šípů. V
Plzni a v
Kuřimi tak například můžete bydlet v
ulicích Skautská, Foglarova, Tleskačova, Dušínova, Metelkova, Červenáčkova, Hojerova nebo
Spojovací.
Zádrhel nastává tam, kde při zvětšování měst a spojování obcí najednou mají dvě
ulice se stejným názvem. I když lidé o změny kvůli výměně dokladů nestojí, zákon dvě ulice stejného jména v jednom městě zakazuje. Problémy s tím totiž mají
záchranáři, policie nebo
pošta.
Když se z Gottwaldova stal Zlín

Někdy se ale přejmenování týká větších celků, třeba měst. V roce 1990 to zažil
Zlín: po jednačtyřiceti letech se zbavil jména po
prvním komunistickém prezidentovi Gottwaldovi a vrátil se ke starému jménu. Společně se
Zlínem se po roce 1989 svých jmen zbavila i řada ulic: ze zlínské
třídy Lidových milicí byla opět
Sokolská a
Murzinova, pojmenovaná po partyzánském veliteli, se vrátila k původnímu názvu
Dlouhá; jméno tak s krátkou pauzou nezměnila od 16. století.
Ve
Zlíně vystřídala zřejmě nejvíc jmen dnešní
třída Tomáše Bati. Z původní
Otrubné se v roce 1887 stala
Potrubná, za první republiky
Komenského, pak při přestavbě centra ve třicátých letech přišla na řadu
třída Tomáše Bati, po druhé světové válce vystřídaná
Stalinovou a po roce 1962
Revoluční.
Stalinova, Fochova a Vinohradská: stále stejná ulice

Stalinova samozřejmě existovala i v
Praze: jmenovala se tak dnešní
Vinohradská. Dřív se jí říkalo
Říčanská a
Černokostelecká, to podle toho, že mířila na
Říčany a
Kostelec nad Černými lesy, v té době nesoucí název Černý Kostelec. Na přelomu 19. a 20. století dostala jméno
Jungmannova a po přičlenění do té doby samostatného města Vinohrady k Praze (protože Jungmannova se už jmenovala jiná ulice) dostala název
Fochova, po francouzském maršálovi z první světové války
Ferdinandu Fochovi. Za druhé světové války se přejmenovala podle pruského maršála
Kurta Christopha von Schwerin na
Schwerinovu a po krátkém návratu k původnímu jménu Fochova se z ní stala
Stalinova. Dnešní název
Vinohradská nese od roku 1962.
Ani
Národní třída v
Praze to neměla jednoduché: z původního názvu
Nové Aleje se stala
ulice V alejích, V nových alejích, V stromořadí, Uršulinská nebo
U Řetězového mostu. V letech 1870–1919 se název ustálil na
Ferdinandově třídě, od roku 1919 (s krátkou přestávkou za okupace, kdy to byla
třída Viktoria) nese jméno
Národní. Jméno bylo vybráno právě jako
symbol národní identity po roce 1918 a
vzniku samostatného československého státu.
Rekordmanka v počtu jmen: Americká třída v Plzni

Podle různých zdrojů je největší rekordmankou ve střídání názvů známá
plzeňská ulice, která dnes nese název
Americká. Od roku 1868 ji lidé znali jako
Stodolní, ale už v roce 1873 se slavilo sté výročí narození
Josefa Jungmanna, a tak se na jeho počest ze Stodolní stala
Jungmannova. Po pár desítkách let dostala část ulice mířící od centra k nádraží jméno podle
císaře Františka Josefa I., stejně jako nový most přes
Radbuzu. Po roce 1918 to byla
Wilsonova, za
druhé světové války třída Karla IV., pak
třída Vítězství, Stalinova, Moskevská, třída generála Ludvíka Svobody, opět Moskevská, a nakonec po pádu komunismu dostala dnešní název
Americká. Proč? Protože v roce 1945 město osvobodila
americká armáda. Místní to dodneška připomínají s takovou vervou, že by si jeden myslel, že generál Patton přijel včera.
Jména některých ulic se v průběhu let měnila hned několikrát. Ale třeba taková
Zahradní? Ta většinou přečkala všechny režimy bez jediného přejmenování. Ostatně přesně tak zní
nejčastější názvy ulic v České republice. Na první příčce je
Zahradní, za ní pak
Krátká, Nádražní, Polní a
Školní. Najdete je téměř v každém městě. Bydlet v nich je bezpečné: i když se režim změnil, zahrádky, nádraží i školy většinou zůstaly na místě, ulice nebylo potřeba přejmenovávat a nemuseli jste si vyřizovat nové občanky a řidičáky.
Baťov, Falknov a Frývaldov

Ještě složitější to je, když se
přejmenovává celé město. Nešlo jen o
Zlín: přejmenovaly se i nedaleké
Otrokovice, kterým se ve třicátých letech mezi lidmi říkalo
Baťov; od června 1939 šlo o oficiální název. Dlouho ale nevydržel, po znárodnění
Baťových závodů se město vrátilo k původnímu názvu. Podobně
Havlíčkův Brod se do roku 1945 jmenoval
Německý Brod,
Jeseník býval až do roku 1947
Frývaldov a
Sokolov nesl až do roku 1948 hrdý název
Falknov nad Ohří, a to podle původního německého názvu
Falkenau, Sokolí niva či luh.
Karlova Koruna a rybníky Nevděk, Věrný a Pamatuj

Přejmenovávání ale nebylo vynálezem moderních časů. Hrady
císaře a krále Karla IV. často nesou panovníkovo jméno, namátkou
Karlštejn či
Kašperk. Název se ale občas neujal, například v případě hradu, pojmenovaného na císařovu počest
Karlskrone. Hradu se mezi lidmi říkalo a říká dodnes podle původního jména kopce
Radyně.
Jednoduché to neměl ani nejznámější rožmberský stavitel rybníků
Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Protože budování dnešního
rybníka Svět provázely kromě spousty hádek i potíže s měkkým podložím, začal mu rybníkář říkat
Nevděk. Za většinu hádek prý mohlo to, že rybníku padla za oběť velká část
Třeboně, a to takzvané
Svinenské předměstí s kaplí i špitálem, což měšťané nesli velice nelibě. Na ostrůvku uprostřed rybníka dodnes připomíná starší zástavbu
dochovaná studna, která před stavbou rybníka bývala poblíž kostela sv. Alžběty.
Název Nevděk ale odešel společně s Krčínem a
Svět se nakonec ujal jako
poetický název – ostatně kde jinde můžete za pár hodin podniknout
cestu kolem světa?
Krčín obecně neměl se jmény svých rybníků štěstí:
Vlkovický rybník západně od
Třeboně mezi vesnicemi
Vlkovice a
Slavošovice pojmenoval
Pamatuj a
rybník Dvořiště u
Lomnice nad Lužnicí Věrný. Neujalo se ani jedno.
Zkrátka jména se mění, historie přepisuje, ale příběhy a dobrodružství z objevování zůstávají. Někdy stačí i obyčejná cedule na rohu ulice, aby vám ukázala úplně jiný svět. Tak kam se vydáte příště?
Poznejte historii a příběhy za přejmenováním měst, ulic a náměstí v Česku, od starých názvů po zaběhnuté lidové pojmy.
Mírák je zkrácený název pro náměstí Míru.
Originální název pro Valmez je Valašské Meziříčí.
Staromák je lidová zkratka pro Staroměstské náměstí v Praze.
Město Zlín bylo pojmenováno po prvním komunistickém prezidentu Klementu Gottwaldovi, název se změnil zpět na Zlín v roce 1990.
Předtím, než se stala Americkou, prošla třída názvy Jungmannova, Wilsonova, Moskevská, třída generála Ludvíka Svobody a více.
V Česku se můžete setkat s místy jako Valašské Meziříčí serozumějící Valmez nebo Náměstí Míru jako Mírák, kde historie a lidová tvořivost hrají roli v jejich pojmenování.
Podmínkou pro přejmenování ulice je, že nový název nesmí být pojmenován po žijící osobnosti.
Název Národní pro ulici symbolizuje národní identitu po vzniku samostatného československého státu v roce 1918.
Názvy se mění z různých důvodů včetně politických změn, režimů, nebo jednoduše z lidové tvořivosti a praktičnosti.
Otrokovice byly oficiálně přejmenovány na Baťov v 30. letech, ale vrátily se k původnímu názvu po znárodnění Baťových závodů.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.