7 věcí, které nevíte o… školách, školácích, známkách a vysvědčení

1. Kdo nás posadil do školních lavic?

„Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku šesti až dvanácti let do škol posílali,“ pravila prý císařovna Marie Terezie a přijetím Všeobecného školního řádu v roce 1774 odstartovala první a prý dosud největší reformu školství v českých zemích. Nebyla to ale povinnost, protože síť veřejných škol měla teprve vzniknout. Povinnou školní docházku definitivně zavedl teprve školský zákon, přijatý 14. května 1869.

Všeobecný školní řád z 6. prosince 1774 zavedl několik typů škol. V jednotřídních či dvoutřídních triviálních školách se děti učily základní dovednosti, jako čtení, psaní, počítaní a náboženství. Ve velkých městech byl zřízeny školy hlavní, v nichž byla výuka rozšířena o přírodopis, geometrii, základy hospodářství a další předměty; ty sloužily pro přípravu budoucích úředníků, vojáků, řemeslníků a dalších profesí. Posledním stupněm pak byly školy normální, které se nacházely pouze v hlavních městech zemí či provincií. V nich žáci dovršovali obecné vzdělání a vyučovalo se v nich pouze v němčině.
 

2. Jak dlouhá je povinná školní docházka?

V České republice máme 4 261 základních škol a do prvních tříd každý rok nastupuje zhruba sto tisíc dětí. Stejně jako počet škol i žáků se mnohokrát měnila i pravidla povinné školní docházky; z šestileté ještě z časů Marie Terezie se přes osmiletou a devítiletou posunula k desetileté. Už se sice neučí jen přes zimu (protože jindy děti musí pomáhat na poli) a ze systému vzdělávání rozhodně nezmizí slovo „povinná“, ale změny už ťukají na dveře. Podle současného systému, který funguje od devadesátých let, je povinná školní docházka jen devítiletá a základní vzdělání má ten, kdo úspěšně ukončí devátý ročník základní školy. Pokud to nezvládne do 17 let, základní vzdělání nezíská. Uvažovaná změna počítá s tím, že by děti po osmi letech základní školy povinně zamířily na další dva roky na střední školu. Základní vzdělávání by se tak o rok zkrátilo, povinná školní docházka naopak o rok prodloužila a ubylo by těch, kteří mají dokončenou jen základku.
 

3. Krasopis aneb jak píšeme?

Píšete krasopisem nebo škrábete jako kocour? Vlastně je to jedno, protože dokumenty se přestěhovaly do počítačů a není nutné vyplňovat řádky a kolonky tiskopisů úhledně jednotným rukopisem. Psaní, dříve samostatný předmět, se dnes učí v rámci češtiny. Mnohde se děti učí psát tak jako kdysi: s výrazným sklonem písmen doprava, s kličkami nad řádkou i pod ní a tahy, kdy se pero odlepí od papíru jen na konci slov. Háčky a čárky se děti učí psát až nakonec, po dopsání celého slova.

Ovšem to, co jsme se naučili ve škole, v běžném životě spousta z nás nepoužívá. Jako první to obvykle „odskáčou“ velká písmena, která při psaní nahradíme tiskacími – kdo z nás si pamatuje, jak se správně píše velké psaní F nebo K? I svět školního krasopisu ale zažil malou revoluci, a to v roce 2010. Tehdy se několik desítek základních škol zapojilo do dvouletého programu, který zkoumal výuku psaní novým písmem Comenia Script. Navrhla je grafička a kaligrafka Radana Lencová (1975–2023) v rámci studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po dvou letech zkušebního používání ministerstvo školství povolilo výuku nového písma všem základním školám, ne ve všech se ale začalo používat.
 

4. Čím píšeme?

Psaní husím brkem seříznutým do špičky a namáčeným do inkoustu si už dnes vyzkoušíte tak leda v hodinách výtvarné výchovy anebo třeba při prohlídce skriptoria v Broumovském klášteře. Psalo se s nimi ale ve školách za Marie Terezie, teprve po čase je nahradila ocelová pera na dřevěných násadkách. I když si plnicí pero Lewis Edson Waterman nechal patentovat už v roce 1884 a v Československu se vyráběla už za první republiky, v našich školách se ještě v polovině 20. století při cvičení krasopisu používala hlavně obyčejná násadková ocelová pera.

Kuličkové pero si v roce 1938 nechal patentovat maďarský novinář László Bíró. Jeho hlavní výhodou bylo psaní všemi směry, při němž navíc ruka nemusela být tak odlehčená jako při psaní s násadkou. V našich školách se s ním ale začalo psát až v 60. letech

Dnešní školáci používají širokou škálu psacích potřeb, k psaní používají propisky, rollery, keramická i gumovací pera. Ta v sobě spojují lehkost psaní jako s násadkou a jednoduché ovládání, výuku psaní dětem usnadní i protiskluzová úprava rukojeti.
 

5. Strašidlo jménem vysvědčení

Pravidelné hodnocení prospěchu také zavedl Všeobecný školní řád císařovny Marie Terezie, ale vysvědčení tehdy děti nedostávaly v pololetí a na konci školního roku, ale teprve po ukončení celé školní docházky. V průběhu 19. a na počátku 20. století existovaly tři typy vysvědčení. Ti, kteří dosáhli 14 let i dostatečných znalostí z náboženství, jazyka a počtů, získali vysvědčení propouštěcí. Žáci, kteří sice dosáhli věku čtrnácti let, ale nezískali patřičné vědomosti, dostali vysvědčení „na odchodnou“, a ti, kteří pokračoval na střední, dostali vysvědčení frekventační.
 

6. Školní třídy a obrazy císařů a prezidentů

Přestože Marie Terezie myslela snad na všechno, podobizna panovníka – tedy císaře Františka Josefa I. – se ve školních třídách objevila v roce 1873. Zvyk se zachoval, a tak od roku 1918 na žáky a studenty od roku 1918 dohlížel Tomáš Garrique Masaryk. V řadě škol si portrét „tatíčka Masaryka“ nechali i poté, co ho v prezidentském úřadu vystřídal Edvard Beneš. Je zvláštní, že za protektorátu ve školách nemusely být podobizny Adolfa Hitlera, zato po válce v éře dělnických prezidentů bývalo zvykem vedle nich zavěšovat obrazy Stalina. Protože vybavení školních tříd obrazy našich prezidentů neupravuje žádný zákon, záleží výzdoba třídy na jednotlivých školách.
 

7. Známkování u nás i ve světě

Tradiční jedničky, dvojky, trojky a další známky mají jednotnou formu teprve od roku 1905. Pravidla se mírně změnila v době protektorátu, kdy se z pětistupňové škály stala dočasně šestistupňová, ale pak se zase do českých škol vrátilo osvědčených pět číslic. K největší změně došlo v roce 2004: i když tradiční známkování stále vede, je možné žáky hodnotit nejenom známkou, ale i slovně anebo kombinovaně. O rok později pak bylo zákonem schváleno individuální neboli domácí vzdělávání.

Neuškodí ale podívat se na zvláštnosti známkování do jiných evropských zemí. Pět stupňů od výborné po nedostatečnou používá stejně jako Česká republika i Slovensko a Rakousko, Německo k nim přidává ještě stupeň šest. Častější ale je obrácené pořadí, kde pětka znamená výborně; takový systém platí například v Rusku, Maďarsku, Chorvatsku, Slovinsku, Srbsku, Turecku, Portugalsku nebo Estonsku. S obrácenou šestistupňovou klasifikací (šestka je nejlepší) pracují školy v Bulharsku, Polsku a Švýcarsku. Řada zemí užívá desetistupňové hodnocení (nejlepší známka je 10), namátkou Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Nizozemsko, Rumunsko, Řecko nebo Španělsko. Z Velké Británie, USA a Kanady pak znáte systém, v němž se klasifikuje písmeny. Nejlepší známka je A, případně A+, a čím dál do abecedy se v hodnocení dostanete, tím hůř.
 

Pár školních tipů

• Prvním místem, kde byla zavedena povinná školní docházka, bylo protestanské vévodství Pfalz-Zweibrücken na území dnešního Německa, kde děti začaly povinně chodit do škol už v roce 1592.
• Společné vzdělávání dívek a chlapců není žádná novinka, funguje přibližně od roku 1780.
• Školský zákon z roku 1869 umožnil trestat rodiče, kteří děti do školy neposílali, a to od pokut až po pobyt ve vězení.
• V roce 1870 byly zrušeny tělesné tresty.
• Na Kudy z nudy objevíte školy, kde se do lavic můžete posadit společně s dětmi a společně se podívat, jak to ve školách fungovalo dřív.
• Prozradíme vám také, co se dřív ve školách učilo a dnes už neplatí.