
Co a kdo nesmí chybět při oficiální
korunovaci? Obřad, při kterém bývá panovník během
korunovační mše arcibiskupem pomazán svatými oleji a korunován, je symbolickým potvrzením a uznáním nového krále. Nezbytný tedy je
panovník, církevní hodnostář, korunovační klenoty a také
královna, pokud tedy je panovník ženatý. A
korunovace může začít!
První a poslední korunovace českých králů

První česká korunovace se odehrála v
Mohuči, tedy v dnešním
Německu:
první český král Vratislav I. (asi 1032–1092) byl nejprve korunován v dubnu 1085
císařem Jindřichem IV. a v červnu následujícího roku byl společně s manželkou
Svatavou Polskou pomazán a korunován v
Praze z rukou
arcibiskupa trevírského. Dějištěm už tehdy byla
bazilika na
Pražském hradě, předchůdkyně
gotické katedrály sv. Víta.
Poslední korunovaný
český král Ferdinand I. Dobrotivý byl korunován 7. září 1836 v
Praze. Korunovace jeho manželky
královny Marie Anny Savojské 12. září 1836 byla
poslední královskou korunovací v Českých zemích.
První korunovace v katedrále sv. Víta
Právo korunovat české krále a královny roku 1344 od
mohučského arcibiskupa převzal
arcibiskup pražský. První korunovací v
katedrále sv. Víta pak byla
korunovace Karla IV. a Blanky z Valois, která proběhla
2. září 1347. Co vlastně tehdy středověká
Praha zažila?
Na rovinu řečeno, obyčejní Pražané si mnohem víc než to, co obřadu předcházelo, užili to, co vypuklo po korunovaci
Karla IV., ať už šlo o korunovační průvod, rytířský turnaj nebo hostinu na
Starém Městě. Byl pro ni postaven speciální dům na
tržišti u sv. Havla a u obrovské slavnostní tabule obsloužili každého, kdo se přišel podívat – zkrátka jako v pohádkách.
Svatováclavská koruna, korunovační řád a právo
Jako pohádka zní i to, co korunovaci předcházelo. Karlovi se cesta na český trůn otevřela o rok dříve, kdy jeho otec,
král Jan Lucemburský, zemřel v srpnu 1346 ve
Francii v bitvě u Kresčaku. Do Čech dorazil budoucí král v lednu 1347, hned po příjezdu zamířil ke hrobu své
matky Elišky Přemyslovny na
Zbraslavi, chopil se vladařských povinností a nezapomínal ani na velkolepou chystanou slavnost – svou
korunovaci.

Pro tu nechal vyrobit úplně
novou královskou korunu. Zlatnického mistra ani dobu vzniku neznáme, zato víme, že klenot váží asi 2,5 kilogramu, je zhotoven ze zlata vytěženého ve
zlatých dolech v Jílovém u Prahy a zdobí jej perly a mohutné drahokamy včetně jedněch z největších safírů na světě. Kuriozita? Mladý král korunu zasvětil a pomyslně věnoval
svatému Václavovi a od něj si ji od té doby čeští panovníci pouze „půjčovali“.
Chcete
Svatováclavskou korunu vidět zblízka a dozvědět se o ní víc?
České korunovační klenoty nejsou vystavené nepřetržitě, ale můžete se vypravit do
Regionálního muzea v Jílovém u Prahy a podívat se do
interaktivní expozice zlata. Hlavní reprezentativní místnost
Zlato pro korunu je věnovaná právě vazbě místního zlata na
korunovační klenoty.
Koruna byla, chyběl ještě
korunovační řád (pro ten se stala vzorem korunovační pravidla římských králů z 10. století a francouzských králů, v té době stará jen dvacet let) a také
právo korunovat české krále pro pražského arcibiskupa. Bylo to poprvé, kdy Češi měli obřad zcela ve vlastní režii, protože Karlovu otci Janovi ještě vložil korunu na hlavu
mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Listinu, která právo navždy vložila do rukou tehdejšího pražského arcibiskupa
Arnošta z Pardubic a jeho nástupců, vydal Karel v sobotu 1. září 1347.
Královi se nechtělo vstávat?

Samotné nedělní korunovaci předcházela takzvaná vigilie, kdy se Karel v doprovodu arcibiskupa, duchovních a šlechty vydal v předvečer korunovace na kajícnou pouť pěšky na
Vyšehrad, aby tam uctil své předky z
rodu Přemyslovců. Z rukou kanovníků vyšehradské kapituly obdržel
lýkové střevíce a mošnu samotného Přemysla Oráče, předměty dokládající, že jako potomek své matky,
královny Elišky Přemyslovny, je legitimním nástupcem Přemyslovců na českém trůně. Po trase
Královské cesty se pak průvod vrátil na
Pražský hrad a po nešporách, tedy večerní modlitbě ve
svatovítské bazilice, už Karla čekala jen cesta do slavnostně vyzdobené ložnice k poslední noci před korunovací.
Spánek měl ovšem jen symbolický význam; ranní průvod v čele s arcibiskupem zastihl Karla sice ležícího na lůžku, avšak již oblečeného ke korunovačnímu obřadu. Ten trval několik hodin a bazilika byla nabitá k prasknutí. Za vyzvánění zvonů byl Karel pomazán na hlavě, na prsou, mezi lopatkami, na ramenou a nakonec na dlaních svatým olejem, oblečen do slavnostního roucha a postupně obdržel
královský plášť, meč, náramky, prsten, žezlo a jablko jako odznaky moci. Teprve poslední přišla na řadu
koruna, slavnostní modlitba završená zpěvem, posvěcení královny a ještě krátké požehnání královské korouhve. Pokud by vás zajímalo, jak to bylo dál, přesný popis korunovačního obřadu i následujících radovánek zaznamenal
kronikář Beneš Krabice z Weitmile – mimochodem jeho podobu můžete vidět na
novogotickém pomníku Karla IV. na
Křížovnickém náměstí kousek od
Karlova mostu. Pomník vznikl roku 1848 k 500. výročí založení
Univerzity Karlovy.
Sirotek, Boží oko a ztracený safír: záhady drahokamů ze Svatováclavské koruny

Vědci stále nemají jasno, kde a jakým způsobem
Karel IV. získal pro
Svatováclavskou korunu vzácné a unikátní kameny. Podle ustálené verze je sháněl celý svůj život a klenot nechal definitivně upravit až po získání bájného
Sirotka, tedy
dominantního rubínu. Tvrdilo se, že to je
největší rubín, vsazený do šperku, a protože žádný další takový kámen opravdu neexistoval, ve středověké rytířské poezii získal přezdívku
Sirotek. Výzkumy v roce 1998 sice ukázaly, že tento kámen je ve skutečnosti
rubelit, ale na kráse to
Sirotkovi ani
Svatováclavské koruně pranic neubírá.
Pod Sirotkem na čelence je umístěn další výjimečný drahokam,
modrý safír délky přes 50 milimetrů, zvaný
Boží oko. Dnes jsou již safíry o velikosti deset milimetrů považované za mimořádně vzácné. Kámen má podélný průvrt a dlouho předtím, než byl osazen na korunu, byl nošen na krku.
Nejasnosti obklopují také osud chybějícího
velkého safíru, který býval pod křížkem na temeni koruny. Ten se ztratil; naposled byl zaznamenán při
korunovaci Leopolda II. Habsburského v roce 1791, z koruny zmizel někdy před rokem 1836, kdy byl již bez safíru korunován
Ferdinand I. Dobrotivý. Badatelé předpokládají, že kdyby kámen dosud existoval, dal by se díky jedinečnému tvaru a velikosti identifikovat.
Další korunovace českých králů

Když se král oženil až po vlastní korunovaci, jeho žena většinou podstoupila korunovační obřad samostatně. V případě
Karla IV. šlo o všechny tři další manželky, a tak v
katedrále sv. Víta postupně proběhly korunovace druhé Karlovy
královny Anny Falcké (1349), třetí
Anny Svídnické (1353) i poslední
Alžběty Pomořanské (1363). Byl tu korunován Karlův syn
Václav IV. (1363) i obě jeho ženy,
Zikmund Lucemburský (1420),
Albrecht Habsburský (1438),
Ladislav Pohrobek (1453),
Jiří z Poděbrad (1458), králové z
rodu Jagellonců a pak panovníci z
rodu Habsburků, tedy
Ferdinand I. Habsburský (1527),
Maxmilián II. (1562),
Rudolf II. (1575),
Matyáš Habsburský (1611),
Ferdinand II. (1617),
Fridrich Falcký (1619),
Ferdinand III. (1627),
Ferdinand IV. (1646),
Leopold I. (1656),
Karel II. (1723),
Marie Terezie (1743),
Leopold II. (1791),
František I. (1792) a nakonec
Ferdinand I. Dobrotivý (1836).
Mnozí panovníci korunovaci odkládali – třeba
otec Marie Terezie se nechal korunovat až dvanáct let od nástupu na trůn a samotná
Marie Terezie na rozdíl od korunovace českou a uherskou královnou
korunovaci císařovnou odmítla. Její
syn Josef II. se pak nenechal korunovat ani českým, ani uherským králem nikdy. Podobně to udělal
František Josef I. Císař sice vydal slib, že se korunovat nechá, ale později jeho příslib někteří dokonce nechali tisknout na toaletní papír, aby tak ukázali, k čemu je dobré jeho slovo.
Co byste ještě měli vědět o korunovacích a korunovačních klenotech
- Střevíce a mošna z lýka měly připomínat starou českou pověst o povolání Přemysla Oráče od pluhu na knížecí stolec, zaznamenanou už v Kosmově kronice a vyobrazenou například na nástěnných malbách v románské rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Na Vyšehradě byly mošna a střevíce uchovávány dlouhá staletí, jejich stopa se ztrácí na začátku husitských válek kolem roku 1420.
- Oslavy korunovací zpravidla trvaly několik dní a provázely je různé zábavy a kratochvíle – slavnostní hostiny a bankety, rozhazování mincí mezi lid, turnaje a sportovní zápolení.
- Dnes jsou české korunovační klenoty uložené v chrámu sv. Víta. Korunní komoru chrání sedm zámků, a aby se dveře daly otevřít, musí se sejít držitelé všech sedmi klíčů, tedy prezident, předseda vlády, pražský arcibiskup, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, probošt svatovítské kapituly a primátor Prahy.
- O Svatováclavské koruně se traduje, že pokud si ji někdo nasadí neoprávněně a není z královského rodu, do roka zemře. Hrdinou novodobé legendy je říšský protektor Reinhard Heydrich, který si korunovační klenoty prohlížel (a možná si korunu nasadil) v listopadu 1941 a 4. června 1942 zemřel na následky atentátu.
Korunovace, kde panovník bývá arcibiskupem pomazán svatými oleji a korunován.
První korunovace českého krále Vratislava I. proběhla nejprve v Mohuči a poté v Praze v bazilice na Pražském hradě.
Poslední královská korunovace Marie Anny Savojské proběhla 12. září 1836 v Praze.
Po korunovaci Karla IV. Pražané si užili korunovační průvod, rytířský turnaj a hostinu na Starém Městě.
Svatováclavská koruna váží asi 2,5 kilogramu, je zhotovená ze zlata a zdobena perlami a drahokamy. K vidění je v interaktivní expozici v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy.
Střevíce a mošna z lýka měly připomínat starou českou pověst o povolání Přemysla Oráče od pluhu na knížecí stolec.
Klíče drží prezident, předseda vlády, pražský arcibiskup, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, probošt svatovítské kapituly a primátor Prahy. Musí se sejít všech sedm držitelů klíčů, aby se dveře k korunovačním klenotům daly otevřít.
Traduje se, že pokud si někdo nasadí Svatováclavskou korunu neoprávněně a není z královského rodu, do roka zemře.
Před korunovací Karla IV. předcházela vigilie, během které se Karel vydal na kajícnou pouť na Vyšehrad.
Během druhé světové války říšský protektor Reinhard Heydrich si prohlížel a možná i nasadil Svatováclavskou korunu, což je spojováno s jeho pozdější smrtí následkem atentátu v roce 1942.
Otázky i odpovědi jsou strojově generované a neprošly redakční úpravou.