Exhumace není příjemně znějící slovo. Příjemný není ani jeho obsah: vyzdvižení a vykopání mrtvého těla z hrobu. Nechme stranou moderní detektivky, potřebná povolení, pitvy a další nezbytnosti. Na
Kudy z nudy nás zajímají především historické průzkumy dávno zemřelých osobností, pátrání po jejich pozůstatcích a průzkum objevených ostatků. Z nich se totiž dá nejrůznějšími metodami zjistit to, co naši předkové zjistit nedokázali: třeba jaká zranění utrpěl
král a císař Karel IV., jak doopravdy zemřel
svatý Jan Nepomucký anebo jestli
hanácký obr Josef Drásal skutečně měřil 242 centimetrů. Muž, který byl své době byl považován za desátého nejvyššího Evropana a čtrnáctého nejvyššího člověka na světě, totiž za svého života nebyl nikdy oficiálně přeměřený.
Eliška Rejčka (+1335) a Jindřich z Lipé (+1329)
S
českou královnou Eliškou Rejčkou se na
Kudy z nudy tu a tam setkáváte. Vdova po dvou králích prožila poslední roky svého života v
Brně po boku
Jindřicha z Lipé. Založila
Starobrněnský klášter a právě tam, v hlavní lodi
baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí, také byli oba pochováni. Královna prý leží v místě, podle pověsti označeném písmenem E pod bílo-šedou podlahou. Opravdu nebo ne?
V roce 2023 se při sedmistém výročí založení kláštera odborníci pustili do nového průzkumu. Eliščin hrob už byl v minulosti otevřený, naposled před 120 lety při rekonstrukci podlahy, ale tehdejší popis pro dnešní vědu nemá valný význam:
„Za světla lucerny s hořící svíčkou bylo odklopeno víko rakve a odhalila se krásně tvarovaná lebka obklopená věncem z hedvábných květů napředených na stříbrném drátu; mezi květy byly lilie z velmi jemných bílých perel,“ je uvedeno v archivních listinách. Rakev ani pohřební výbava ale původní nebyly: cisterciačky otevřely Eliščin hrob už dřív a její kosti ze ztrouchnivělé dřevěné rakve nechaly přenést do měděného sarkofágu.
Přesnou polohu královniny hrobky odborníci odhalili georadarem, ale už ten přinesl první překvapení: kameník se totiž očividně netrefil a symbolickou kachli položil o dvě řady dál, než správně měl. Rejččin hrob je tak mírně posunutý. Ani s ostatky
Jindřicha z Lipé, muže, který v době vlády
Lucemburků na čas spravoval celé české království, to není tak jednoduché. Jeho hrob byl otevřený už v roce 1966 při zavádění parovodního topení pod podlahou baziliky. Archeologové tehdy ostatky přemístili do skříňky, v níž ovšem jsou kromě kosterních pozůstatků pána z Lipé také kosti dvou nebo tří dalších lidí. Kromě hrobů dvou středověkých celebrit ale byla pod podlahou chrámu objevena ještě jedna prázdná pohřební komora, která nebyla nikdy dokončena. Komu měla patřit se zatím neví.
Karel IV. (+1378)
O smrti
krále a císaře Karla IV. žádné tajemství nekoluje, zato s rokem 1350 jsou spojené divoké spekulace o otravě, na kterou málem zemřel. Bylo to ale jinak: teprve antropologické výzkumy kosterních pozůstatků, prováděné od roku 1977
profesorem Emanuelem Vlčkem a obličejovým
chirurgem a stomatologem docentem Jiřím Rambou prozradily, že pětatřicetiletý král při turnajovém klání v
Itálii zřejmě narazil na silnějšího soupeře. Náraz dřevcem tehdy Karlovi prolomil bradu a přerazil oba klouby dolní čelisti, a navíc se mu těžká přílba zezadu zaryla do krku a zhmoždila krční páteř. Na takové zranění by většina Karlových současníků zemřela, král ale měl štěstí na zručné italské lékaře. Přesto se ze zranění dlouho zotavoval a téměř rok dlouhou rehabilitaci využil k práci na
Karolínském majestátu.
Následky děsivého úrazu ale krále poznamenaly nadosmrti a jsou patrné i na jeho kosterních pozůstatcích. Sice při úrazu překvapivě nepřišel o jediný zub, ale od roku 1351 nosil vousy, aby zakryly jizvy na tváři, a už nikdy se nemohl pořádně narovnat. Zajímavé výsledky přinesl i průzkum ostatků Karlova synovce
markraběte Jošta Moravského z dynastie
Lucemburků. Vědci objevili úplně novou bakterii na jeho stehenní kosti, která se po něm dokonce jmenuje Rhodococcus jostii.
Jan Žižka (+1424)
O
Janu Žižkovi víme leccos, ale přesto v jeho životě zůstává spousta neznámých. Obávaný stratég a vojevůdce zemřel v roce 1424 při obléhání
Přibyslavi, kde místo jeho skonu označuje
Žižkova mohyla. Už tehdy se objevily spekulace o otravě, a například
profesor Josef Thomayer vyslovil roku 1911 hypotézu, že příčinou vojevůdcova skonu mohly být nežity neobyčejných rozměrů, latinsky zvané carbunculus. Podle Thomayera byl karbunkul těžké onemocnění provázené velkou bolestí a vysokou horečkou, ale mohlo jít také o příznaky smrtelné otravy. Nebyl tedy Žižka nakonec otráven? Současní odborníci prozkoumávali část Žižkových pozůstatků, hlavně lebky, která by v případě otravy obsahovala arzenik. Na kostech ho sice skutečně našli, ale samotná lebka jej neobsahovala. Na otázku, zda se u Přibyslavi stal husitský hejtman obětí traviče, tedy neexistuje spolehlivá odpověď.
Traduje se, že Žižku pochovali v
Hradci Králové, protože kněz Ambrož z
kostela svatého Ducha byl jednou z vůdčích osobností ve městě. Později bylo jeho tělo převezeno do
Čáslavi, kde se v roce 1910 při archeologickém průzkumu
kostela sv. Petra a Pavla našla lebka. Říká se jí
čáslavská kalva (kalva = lebeční klenba), je vystavená v
Žižkově síni a už více než sto let prochází opakovanými průzkumy. Podle odborníků se jedná o část lebky muže, který v mládí utrpěl sečné zranění přes levé oko. Zemřel, když mu bylo 60 až 65 let a těsně předtím se mu zahojilo větší zranění nad pravým okem, které mohlo způsobit částečnou nebo úplnou slepotu. Jestli ale lebka opravdu patřila nebo nepatřila husitskému vojevůdci se nedá přesně určit.
Ladislav Pohrobek (+1457)
Záhadná smrt
českého krále Ladislava Pohrobka (1440–1457) vyvolala spousty spekulací už v době jeho smrti. Bylo mu sedmnáct let, když z ničeho nic začal trpět bolestmi hlavy i břicha a zduřely mu uzliny v tříslech. Když po třech dnech skonal, téměř okamžitě se začalo mluvit o tom, že v jeho nečekané smrti má prsty zemský správce a také jeho nástupce
Jiří z Poděbrad.
Teprve exhumace pod vedením
profesora Emanuela Vlčka v roce 1984 podrobila kosterní pozůstatky mladého krále podrobné analýze. Po více než 500 letech se přišlo na to, že příčinou úmrtí nebyl mor ani otrávené jablko, ale vzácná akutní forma leukémie. Onemocnění králi přivodilo nejen smrt, ale také rozsáhlé podkožní hematomy podobné těm morovým.
Tycho Brahe (+1601)
Když 24. října 1601 v
Praze zemřel
Tycho Brahe, také se vyrojila spousta mýtů. Ty nejznámější se udržely stovky let: prý kvůli hostině či dvorské slavnosti, kde by bylo nezdvořilé se jen tak zvednout od stolu a odejít, slavný astronom zadržoval moč tak dlouho, až mu z toho praskl močový měchýř.
Na to, jak to bylo doopravdy, se přišlo až v roce 2010, kdy hrobku slavného astronoma a jeho manželky Kristýny v
Týnském chrámu prozkoumávali odborníci z různých oblastí. Příčinou smrti patrně byl akutní zánět ledvin, čemuž odpovídají i dobová svědectví a popis příznaků. Identifikaci jeho ostatků usnadnil nález nosní protézy, kterou Brahe nosil téměř celý život – v mládí totiž v souboji přišel o špičku nosu.
František von Trenck (+1749)
Speciální digitální a sochařské metody v minulosti vrátily podobu jednomu z nejslavnějších vězňů na
brněnském Špilberku,
baronu Františku Trenckovi. Exhumace ale v jeho případě nebyla nutná: baron už stovky let odpočívá v rakvi se skleněným víkem v
kapucínské kryptě v Brně. Průzkum s pomocí CT vyšetření a nejmodernějších metod forenzní antropologie a soudního lékařství přinesl řadu nových poznatků. Trenck měl atypicky dlouhé a silné prsty na rukou, promáčklý hrudník, patní ostruhy, rozštěp křížové kosti a střepiny střel zarostlé v podkoží. Výzkumníci zjistili i to, že byl extrémně vysoký. Zatímco průměrný muž v 18. století měřil 169 centimetrů, Trenck měl téměř o 20 centimetrů víc, což je i víc, než má průměrný muž v dnešní době. Informace získané při výzkumu mumie využili vědci při rekonstrukci podoby nejen Trenckovy tváře, ale i celé postavy. Ta byla vytvořena roku 2019 jako digitální model, který byl i rozpohybován v animaci.
Bedřich Smetana (+1884)
Revmatické bolesti zubů, oslabená imunita, alergie, nehojící se rány, časté angíny, vyrážky, nesnesitelné bolesti trojklanného nervu, ztráty rovnováhy a nakonec ztráta sluchu: život
skladatele Bedřicha Smetany provázela celá řada nevysvětlitelných zdravotních komplikací. Až do konce 20. století převládal názor, že důvodem byla syfilis. Teprve exhumace jeho ostatků na
Vyšehradském hřbitově a průzkum
týmů profesora Vlčka a docenta Ramby ukázaly, že pravá část lebky je menší a má zdeformovanou očnici, lícní kost i čelist. Vývojovou anomálii a zpomalení růstu obličeje nezpůsobila syfilis, ale
dlouhodobý infekční zánět. Doktor Ramba při průzkumu dobových zápisů a deníků zjistil, že Bedřich Smetana si v jedenácti letech, v době pobytu v
Jindřichově Hradci, hrál s výbušninou, která explodovala. Střepy z láhve mu poranily obličej, Smetana dokonce přechodně ztratil sluch. Patrně u toho byli jeho kamarádi, kteří rychle zasáhli a krev mu omyli vodou z nedalekého
rybníka Vajgaru. Hlína smíchaná s hnojem a špinavá voda z rybníka vedly k zanícení rány, pozastavení růstu chrupavky a dalším chronickým zánětům, jejichž komplikace Smetanu provázely celý život.
Exhumace a nemoci slavných
Více se o exhumacích a průzkumech ostatků slavných osobností dozvíte v knížkách lékaře a spisovatele
Ivana Lesného Osobnosti českých dějin, Zprávy o nemocech mocných, Druhá zpráva o nemocech mocných, Zpráva o nemocech slavných a
Druhá zpráva o nemocech slavných, a v knihách J
iřího Ramby Slavné české lebky a
Tajemství Karla IV.