V létě roku 2002 postihly Českou republiku nejničivější povodně v novodobých dějinách. Zasáhly přibližně tisícovku měst a obcí v
deseti krajích, nejvíc škod napáchaly v
jižních, středních a
severních Čechách, nevyhnuly se však ani
Moravě. Jejich symbolem se stala především
Praha, kde se mluvilo o tisícileté nebo pětisetleté vodě. Voda ničila vše, co jí přišlo do cesty – a namále měl i
Karlův most, který dřívější povodně opakovaně ničily. Nejvíc mu dala zabrat únorová povodeň v roce 1890, kde se dokonce částečně zřítil.
Povodně v roce 1784
Svět se mění, ale povodně dodnes přicházejí stejně jako před tisícovkami let. Nejčastěji to bývá na přelomu zimy a jara kolem
svatého Matěje, když hladiny řek zvedl tající sníh, nebo
v létě po vytrvalých deštích. Letní povodně bývaly
podle statistik ničivější než ty zimní, které přinášely „jen“ souvislou vrstvu ledu a ker. V létě se totiž po řekách čile dopravovalo a plavilo dřevo, takže povodeň hnala spoustu klád a dalších překážek, které voda posbírala cestou.
Přesně takové byly povodně, které v minulosti poničily
Karlův most. Při povodních koncem února 1784 stržené vory a ledy ucpaly oblouky mostu a voda poškodila a podemlela několik pilířů. Přestože rekonstrukce byla pečlivá a důkladná, o necelých sto let později se při povodních dokonce část mostu zřítila.
Povodně v roce 1890
Rok 1890 byl hodně deštivý a po prudkých lijácích koncem léta se rozvodnila horní
Vltava a její přítoky
Malše i
Otava, na
Plzeňsku Úhlava, Radbuza a
Úslava a další řeky, v
jižních Čechách se protrhly hráze několika rybníků včetně
rybníka Svět. Do
Prahy přišla velká voda 3. září 1890, příchod
povodňové vlny ohlásily dělové salvy kolem čtvrté ráno. Už v té době ale byla
hladina řeky o dva metry výše než běžně, v
Podolí naměřili dokonce pět metrů nad normálem. Další den v půl šesté ráno se zřítily dva oblouky
Karlova mostu a čtyři hodiny poté další. Ve vodách zahynuly desítky lidí, například dvacet vojáků, kteří v Karlíně rozebírali cvičný pontonový most a smetly je klády z roztříštěných vorů.
Tehdejší povodeň zaplavila skoro třetinu
Prahy. Na
Kampě sahala voda až do prvního patra, pod vodou byl téměř celý
Žofín, zatopený byl
Josefov, část
Nového Města,
Karlín i další části. Povodeň kulminovala 4. září večer, kdy měla řeka průtok 3975 metrů krychlových za vteřinu. O zřícení
Karlova mostu se mluvilo jako o nejhorší katastrofě od požáru
Národního divadla: šlo totiž o důležitou dopravní spojnici. Opravu navrhl
architekt Josef Hlávka a obnova trvala do listopadu 1892; na nepoškozené konce mostu navazovala dřevěná konstrukce, po které bylo možné objet či obejít zbořený úsek. Dvě sochy, které se při povodni zřítily do vody, si ale na záchranu musely počkat až do roku 1901.
Povodně v roce 2002
Historicky
dosud největší povodeň vtrhla do hlavního města v létě roku
2002. Nejvíc vody
Prahou protékalo 14. srpna:
5160 metrů krychlových vody každou sekundu, což je jako spodní tok Dunaje v Rumunsku. Hladina
Vltavy stoupla téměř o osm metrů a teklo v ní až pětatřicetkrát víc vody než normálně. Voda se rozlila na území o rozloze 510 kilometrů čtverečních včetně historického centra, v němž voda zaplavila spodní patra domů. Ohrožený opět byl
Karlův most: podle hasičů, kteří na něm tehdy zasahovali, se při největším náporu vody doslova rozvibroval a stejně jako v roce 1890 hrozilo, že se zřítí.
Obě povodně z let 1890 a 2002 měly podobný rozsah zatopeného území i příčiny:
dlouhé deště, které se už neměly kam vsakovat. Nebýt
Vltavské kaskády, která zachytila první vlnu povodní, mohlo být ještě hůř.
Voda na Staroměstském náměstí a v metru
I tak ale povodně z roku 2002 přepsaly rekordy: prvenství držela povodeň z roku
1784 s průtokem 4500 metrů krychlových za sekundu. Nebýt
protipovodňových zábran, voda by zaplavila i
Staroměstské náměstí, kam se podle záznamů dostala za poslední tisíciletí zřejmě jen třikrát – v letech 1432, 1655 a 1784.
Povodně dodnes připomínají štítky na budovách, ale i v tubusech eskalátorů do
metra. Protipovodňové přepážky totiž
metro nezachránily, buď se vůbec nezavřely, nebo po čase přestaly těsnit. Poté, co voda pronikla do tunelů na
Nádraží Holešovice, zaplavila celkem osmnáct stanic. Nejvíc poškozené byly stanice
Invalidovna a
Křižíkova, které se znovu otevřely až v březnu 2003.
Bradáč a zámecká skála v Děčíně
Dva nejznámější body, které slouží k dokumentování výšky povodní, jsou
zámecká skála v
Děčíně se spoustou historických značek a letopočtů, a
Bradáč v
Praze. U něj sice žádné letopočty nejsou, zato ale přes
900 let starý románský reliéf viděl všechny povodně na
Vltavě od poloviny 12. století a utržil spousty ran od plovoucích trosek a někdy i od ledových ker.
Bradáč ale není na původním místě: to bylo o pár metrů dál ve stejné výšce na oblouku
Juditina mostu. V 19. století ho zakryla klenba nesoucí část
Křižovnického náměstí a tehdy Pražané reliéf přemístili. Dnes sleduje vodu z nábřežní zdi u
Staroměstské mostecké věže. Kousek od něj značka ukazuje, kam sahala voda v roce při povodni 2002, kdy byla dva metry a šedesát centimetrů nad Bradáčem.
Velké povodně posledních 100 let
Březen 1940: Po tuhé a na sníh bohaté zimě přišly velké povodně na
Vltavě a
Labi. Vltavu pokrývala přes metr silná vrstva ledu, a když se prudce oteplilo, začal tát sníh, ledy se bortily a odplouvaly. Na řekách vznikla takzvaná
dřenice, kdy se obrovské množství ledových ker valí korytem a berou s sebou vše, co jim stojí v cestě. Na březích vytvořil led několik metrů vysoké bariéry, které pak tály několik měsíců a v zúžených částech koryt zvedaly hladinu. Ve
Štěchovicích stoupla hladina o devět metrů, kulminační průtok Vltavy v
Praze se odhaduje na 3245 metrů krychlových.
Léto 1954: Letní přívalové deště způsobily povodně v povodí
Vltavy a
Ohře. V povodí
Otavy se jednalo o stoletou vodu a řeka zaplavila značnou část
Písku. Povodeň zmírnila dokončovaná
vodní nádrž Slapy, která sice ještě nebyla dokončená, ale právě „díky“ velké vodě trvalo její napouštění jen pár dní.
Červenec 1981: Po čtyřdenních deštích se zvedla hladina
Berounky; povodňový stav trval více než týden, zaplavený byl i
Beroun. Při měření průtoku byly objeveny značky hladiny povodně z roku 1872, které ležely ještě mnohem výš, a tak se povodeň z roku 1981 stala impulsem k průzkumu starší katastrofy.
Červenec 1997: Po trvalých deštích v
Beskydech, Jeseníkách a v
Krkonoších následovaly rychlé horské povodně i rozsáhlé, až několik kilometrů široké záplavy v nížinách. Vinou dalších dešťů trvaly záplavy na dolním toku
Moravy až tři týdny. Zmírnit následky pomohla téměř prázdná a právě dokončovaná
přehrada Slezská Harta, částečně vypuštěný
Vír a další přehrady. V zaplavené Prostřední ulici v
Uherském Hradišti vyfotografoval fotoreportér agentury Reuters
Petr Josek plavajícího pejska. Fotografie obletěla celý svět a její autor za ni dokonce získal
cenu Czech Press Photo.
Červen 2013: Podobně jako o jedenáct let dřív zasáhly povodně celá povodí toků
Labe a
Vltavy, v
Praze Vltava kulminovala na průtoku 3210 metrů krychlových. Na rozdíl od minulých povodní se na mnoha místech uplatnily sypané hráze, mobilní stěny a další protipovodňová opatření. I když se podle hydrologů se podobně velké povodně objevují v průměru jednou za 500 let, neznamená to, že se katastrofa nebude opakovat dřív.
Září 2024: Další rozsáhlé povodně začaly v
pátek 13. září 2024 jako výsledek srážky dvou frontálních systémů nad oblastí střední Evropy, které přinesly vytrvalý déšť. Zasáhly většinu území Česka, k nejhůře postiženým oblastem patřily
Jeseníky a
Rychlebské hory,
Moravskoslezský,
Olomoucký a
Jihočeský kraj. Voda zaplavila velké části
Ostravy,
Krnova,
Bohumína,
Opavy,
Jeseníku,
Litovle,
Hanušovic a
České Vsi.